Jak to vidím
Večer mi kamarádka poslala odkazy na články, které putují u nich v kraji po internetu a v místním tisku. Lidé – zastupitelé i veřejně známé osobnosti – v nich vyslovují svůj nesouhlas s plánovanou transformací zařízení, které dlouhá léta poskytuje služby lidem s postižením. Padají tam zdánlivě logické otázky typu: „Proč rušit něco, co téměř 100 let spolehlivě funguje? Co s budovou, do které se investovaly desítky miliónů? Klienti jsou tam zvyklí, přesun jinam a každá změna je pro ně náročná ….“.
Historicky je na lidi s postižením nahlíženo jako na objekty péče, kteří patří do ústavu. Tam jim je nejlépe, jsou tam odborníci, kteří se o ně postarají. Sama jsem speciální pedagog a už při studiu jsem si uvědomovala, že je to celé zaměřeno na to, co lidé s postižením neumí, nezvládnou, nedokáží, v čem jsou omezeni. A v duchu „čemu věnujeme pozornost, to roste“ se i děje. Už na praxi a následně v zaměstnání jsem byla překvapena, kolik lidí v ústavech žije, co dokáží a zvládnou. Napadalo mě, „proč jsou tu takto hromadně zavření, přece to musí jít i jinak“.
Vnímám, že široká veřejnost je stále přesvědčena o tom, že člověk s postižením patří do ústavu. Mám velkou potřebu vykřičet do světa, že lidé do ústavu nepatří. Nikdo z nás tam dobrovolně žít nechce. Proč ve 21. století obhajujeme něco, co sami pro sebe a své blízké nechceme? Řada výzkumů dokazuje, že lidé chtějí žít doma, nikoliv v ústavu a to nejen senioři, ale i lidé s mentálním postižením, kteří v ústavech žijí často od dětství a jiný způsob života neznají
(https://adpontes.cz/je-spravne-rusit-velke-ustavy-a-domovy/).
Před usnutím děkuji za zázraky, které mám možnost denně zažívat. Setkávat se s lidmi, kteří kvetou přímo před očima, je nádherné. Jsem velmi vděčná za příležitost dělat práci, při které vnímám její užitečnost, smysluplnost a prospěšnost. Následuji hlas svého srdce, který vede mé kroky cestou transformace sociálních služeb.
Už od mala mi byla blízká rovnost všech lidí, nepochybovala jsem o ní. Nechápala jsem, když se někdo povyšoval nebo naopak ponižoval či nechal ponižovat druhými. Žiji svůj život v přesvědčení, že jsme tu proto, abychom se od sebe vzájemně učili, inspirovali se, pomáhali si a spolupodíleli se na rozvoji. Každý z nás potřebuje čas od času poradit, podpořit, nakopnout nebo k něčemu dokopat J. Ano, tak to je, jsme tu sami za sebe, ale součástí celku. Ta rozmanitost, pestrost a spektrum možností je obrovská. Dopřejme ji sobě i druhým.
Někteří z nás nedostali příležitost vyzkoušet si žít a tvořit podle svých představ. Mám na mysli lidi, kteří celoživotně žijí v ústavu. Co dlouhodobě podpíráme, to ochabuje. Spoustu „ochablých“ lidí potkávám ve službách. Stále dokola o lidech s postižením žijících v ústavech rozhodujeme. Říkáme jim, co je pro ně nejlepší, jak a s kým by měli žít. Neptáme se jich, naučili jsme je, aby se ptali oni nás, protože my to víme lépe. Nemají možnost se svobodně rozhodnout, kde a s kým budou bydlet, kdy a co budou jíst, jak a čím naplní svůj den. Nevnímají to jako ztrátu, ochuzení, omezení, neví, o co přichází, jelikož neví, že to jde i jinak, chybí jim srovnání. Jejich život organizuje a řídí někdo jiný. Každý z nás v hloubi své duše ví, co je pro něj nejlepší a nenaplněnost života vede k frustraci.
Lidé s postižením jsou lidé jako my, se svými hodnotami, emocemi, radostmi i starostmi a také s něčím, co nás všechny přesahuje. Umožněme prosím lidem s postižením, aby se mohli spolupodílet na tvorbě svého života a podpořme je v rozhodování. Bez nás to nedokážou, nemají předchozí zkušenost a neví jak a kudy.
Lidé, kteří opustili ústavní zařízení a žijí s podporou v komunitní službě, mi připomínají motýly, kteří si lezou po louce sem a tam a najednou si uvědomí, že jejich součástí jsou i křídla, o kterých mnohdy ani nevěděli a neuvědomovali si jejich přítomnost. Použijí je a vzlétnou, koukají na tu pestrost květů a nestačí se divit, o co přicházeli.
S radostí a potěšením s vámi sdílím tuhle nádhernou transformaci lidí, kterou mám tu možnost a čest pozorovat a být její součástí. Nemám na mysli transformaci budov, těm po pravdě moc nerozumím, ale transformaci lidského prožívání a rozvoje. Neřešme budovy, ty si své uplatnění časem najdou. Věnujme pozornost lidem, kteří v těch budovách žijí.
Neomezujeme lidi s postižením a tím i sebe, ale vzájemně se obohacujme.
O autorce:
Mgr. Monika Jelínková, DiS.
Supervizorka, lektorka a konzultantka pro rozvoj komunitních sociálních služeb.
Podporuje proces transformace a deinstituionlizace sociálních služeb v několika zařízeních napříč ČR. Podílí se na organizaci kulatých stolů a diskuzních setkání na téma transformace sociálních služeb. 10 let působila v zařízení, které poskytuje služby v duchu ucelené rehabilitace lidem s tělesným a mentálním postižením, jako speciální pedagog, sociální pracovnice, vedoucí týdenního stacionáře a chráněného bydlení.