Konference proběhla 15. 11. 2022 v Pardubicích a zaměřila se na předání zkušeností s kroky, které podporují člověka k získání příležitostí a možností bydlet a žít nezávisle v běžném prostředí.
Na konferenci zaznívaly různé úhly pohledu. Pohled lidí, kteří potřebují určitou podporu i pohled pečujících osob. Své zkušenosti sdíleli také poskytovatelé sociálních služeb a jejich zřizovatelé.
Jak na potřeby a práva lidí s postižením žít nezávisle reaguje systém? V panelu k tomuto tématu vystoupili vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková, náměstkyně pro řízení sekce rodinné politiky a sociálních služeb Zdislava Odstrčilová, expremiér a bývalý evropský komisař pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti Vladimír Špidla a ředitel Inclusion Europe Milan Šveřepa.
Bylo zdůrazněno, že na úrovni systému je nutné…
👉 podporovat další proměnu ústavních služeb ve služby komunitní
👉 posilovat ochranu lidských práv v segmentu sociálních služeb
👉 zvyšovat spolupráci napříč sociálním, školským a zdravotním segmentem
👉 vzdělávat personál v metodách předcházejících rozvoji náročného chování klientů – zejména lidí s mentálním postižením a bariérou ve vyjadřování
👉 důsledně oddělit služby pro děti a dospělé
👉 zvyšovat dostupnost osobní asistence a odlehčovacích služeb
👉 zlepšovat podmínky pro pečující a příbuzné, kteří se starají o své blízké v domácím prostředí
👉 rozvíjet komunitní formy pobytových služeb.
Od všech zúčastněných opakovaně zaznělo uvědomění si důležitosti a nezbytnosti provedení deinstitucionalizace, tedy změny od institucionální péče k službám komunitním. Česká republika se k tomuto úkolu zavázala ratifikací Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením.
Slovy vládní zmocněnkyně pro lidská práva Kláry Šimáčkové Laurenčíkové:
„Je dobře, že už nediskutujeme, PROČ by mělo k deinstitucionalizaci a transformaci dojít, ale mluvíme o tom, JAK této změny docílit.
Potřebujeme pozitivní impulsy, umět se vzájemně ocenit a umět si vzájemně poděkovat za to, co se daří. Debata o transformaci je někdy zbytečně polarizovaná a plná obrovského napětí a strašně rychle nás to rozdělí do těch, co to chtějí a těch, co to nechtějí. Věřím, že je tu většina dobrých lidí s dobrým úmyslem, kteří věří v to, že každý člověk si zaslouží dobrý smysluplný život.
Je hrozně důležitý umět si všímat toho dobrého, co už se povedlo, umět se z toho zaradovat, umět se vzájemně ocenit a pak se i úplně v klidu autenticky bavit o tom, v čem teď kdo jsme, a co potřebujeme k tomu, abychom ty další kroky mohli dělat. Ale ne se strašným stresem, strachem nebo naštvaností, ale pokud možno v klidu.
My bychom měli všichni chtít právo volby a dobrý důstojný život pro každého z nás, pro každého z našich klientů. O tom už nemá smysl vést dlouhé debaty.“
Slovy expremiéra a bývalého evropského komisaře Vladimíra Špily:
„Společnost je velmi složitá a nebude možné dojít k tomu, aby byla nějaká společná vize a všichni plesali, to se nestane. Vždycky se společenský pokrok odehrává úsilím organizovaných menšin, které zneutralizují většinu.
Jde o to vytvořit dostatečný konsensus, ten se musí hledat a uvědomit si, že úplný nikdy nebude, že to, co my hledáme je získat společenskou podporu pro to, aby věci se daly do pohybu. Teď je důležité dát pohybu nový impuls.
Po mém soudu je naprosto zásadní věc osvěta, daleko zásadnější, než bychom si mysleli.
Dobrá podpora rodin – pomáhat pomáhajícím. Někdy je rodina postavená do tahového tlaku, že to nezvládne a to se projevuje velmi těžce na kvalitě života všech. Co je charakteristické pro lidskou reakci v případě nezvládaného tlaku? Útěk nebo agrese. Zabývali jsme se studií o týrání lidí v oslabených pozicích, ukázalo se, že je nejsilnější a nejzastoupenější v těch státech, které mají nejmenší podporu rodin.
Je zásadní, aby se vše odehrávalo v kooperaci s těmi limi, v respektu k nim. Pořád brát v úvahu, že my toho člověka necpeme do škatulek, nýbrž jde o to rozvinout něco, co v něm je dané, my jsme mu to nedali a není na nás abychom soudili, ale abychom nějakým způsobem spolužili.
Nejpodstatnější věc je, že nejenom, že je možný pokrok, ale je možný i regres. Jestliže jsou určité hodnoty, které se dostatečně důsledně nehájí, tak ony vyvanou. To znamená, že o ten přístup je potřeba zápasit pořád.
Když se do čehokoliv člověk pustí, tak vždycky jsou i neúspěchy. U nás se počítají trestné body, ty jsou daleko významnější, než ty kladné. Důležité pro obecnou správu systému, aby kladné body dostaly váhu, která jim náleží.“
Ředitel Inclusion Europe Milan Šveřepa ocenil Českou republiku za pokrok, kterého se za posledních 15 let dosáhlo:
„Já jsem ještě nepotkal člověka, kterému by se nelíbila transformace. Jen pár lidí, kteří ještě nevědí o tom, že se jim líbí transformace.
Podle mého názoru by bylo dobré se v Česku zaměřit na:
– Zapojení lidí s postižením do všech úrovní rozhodování.
– Způsob vyjadřování – jazyk je klíčový nástroj pro to, aby se někdo mohl rohodování účastnit, aby je mohl chápat, mohl chápat dopad na jeho život, aby se k nim mohl vyjadřovat. To je apel na to, pokud píšeme dokumenty, strategie, tak abychom je psali tak, aby pro ty, pro které jsou dokumenty primárně určeny, tedy lidi, nikoli profesní asociace, aby byly srozumitelné.
– Reflexe zkušeností – některé kroky v rámci transformce nevedou k žádoucím výsledkům a není nezbytně nutné ty cesty neustále opakovat. Umožnit, aby lidi vedli strukturované diskuze to tom, že něco už dělat nebudeme, něco budeme dělat jinak.
– Nemělo by se dál akceptovat to, že rozložíme ústav do nejbližšího okolí.
Všechno trvá strašně dlouho. A výsledkem snahy je, že se zavřely desítky ústavů, ale stovky jich ještě zbývají. Mnohem větší důraz klást na podporu lidí, kteří změnu vykonávají v tom, aby si mohli sdílet zkušenosti, navzájem se motivovat a celý proces se mnohem víc akceleroval.“
Máme mnoho příkladů úspěšné transformace, zkušených odborníků i dobré praxe ke sdílení. Hodně lidí už se z ústavů odstěhovalo, některé ústavy byly zrušené úplně. Je potřeba nepolevovat, aby se zrychlilo tempo změny a docílili jsme v rozumné době ukončení segregace lidí s postižením. Musíme podpořit lidi s postižením, kteří žili nebo žijí v ústavech, v dovednosti navazovat a udržovat vztahy a sociální vazby.
Konference byla realizována v rámci projektu Společně ke změně – společnou reflexí k prosazení práv lidí s postižením, který je financován fondy EHP a Norska.
